Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
Vždy něco je, co mluví cizí řečí.
A vzrůstá starost denně víc a víc
o tuto ránu vésti celou péči.
Je nedůvěra, je to starý klam?
Je to jen něco, co tam uvnitř stlívá?
Ten starý smutek ve svém nitru mám,
jenž chvěje se a tříští se a zpívá. –
A přijde noc a zhoustne černý mrak.
I němí hrůzou promlouvají pak,
však srdce mé, to jenom tiše vzlyká.
A nikdo z lidí vědět nesmí to.
Ne, že jsem hrdý, když vše rozbito,
však není pro to v světě zpovědníka!