XV.

Ořechu můj, dobrý průvodčí, pole, lesy, bývávaly naše. Dívám se ti kalných do očí. Proč se choulíš pokorně a plaše?

Nové paní snad se nedivíš? Není tobě dosti mladou, vábnou? A co, brachu, že mi šedivíš? A co, brachu, že ti oči slábnou?

Bývali jsme spolu samý žert. A náš hovor býval jasný, přímý. Pif! Paf! Chytni! Ne-li, vem’ tě čert! – Je ti zima? Nebál jsi se zimy!

Stavením se plazíš nesměle. Nezaštěkáš: chodíš v krotkém tichu. Je mi líto vidět přítele, jenž se plazí jak by vědom hříchu.

Ořechu můj, řekni, jaký hřích? Za co padla na hřbet tato tíže? Žel mi druha toulek minulých, pokorně jenž ruku mojí líže.

Štěkot tvůj je nějak nesmělý. Vysměje se tobě tulák hrubý: „Nastydneš se, strážce zvetšelý! Lehni, starý, vždyť už nemáš zuby!“

Jsi ten Ořech, který každý svah přeletával v mžiku rychloletý? Jsi ten Ořech, který do Pasek – ó, ty rvačky! – chodil na zálety?

Lehni sobě, starý, u kamen. Nevydej se posměšnému slovu. Jako člověk má pes také sen: Nech si zdáti o minulém lovu.

Ušák lesem zděšen uhání, marně snaží spasiti se kličkou. Ořechu můj, hrabeš ze spaní. Ano, kdysi lov ti býval hříčkou.

Ano, kdysi byly štvanice. Štěkot krátký zlověstný byl, dravý. Přinesl jsi časem zajíce, vítězný a přece omlouvavý.

Po zajíci přišel zajíček. Jíme kaši, když je tvrdý krajíc. Síly méně, ale větší vztek; štěkal’s, jak by byl to velký zajíc.

Leta přešla. Tobě, chuděrce, na dechu jak na čilosti brala. Už byl’s hrozným pouze veverce, se stromu když na strom pospíchala.

Také ta však zřela se stromu bez obavy na tvůj štěkot lichý. Vracel jsi se s hanbou do domu jako hříšník, jenž je v koncích s hříchy.

Štěkával jsi v nocích měsíčních na lunu, jež na nebi se skvěla. Starý brachu, řekni, je to hřích, že jsi stal se neškodným už zcela?

Kňučíš u mých nohou, Ořechu, a já slyším, co tím chceš mi říci. Sotva hneš se, jsi už bez dechu. Slepneš, hyneš měsíc po měsíci.

Lesní, který kdysi hrozíval, že tě v lese bez milosti střelí, přijde, by se na tě podíval. Pomyslí si: „Toho bychom měli!“

Paní Marina se nakloní, upře na tě oči svoje žárné. Mírně řekne: „Ořech nehoní.“ Vlídně řekne: „Inu, chudák, stárne!“

A má pravdu paní Marina. Jak to možno, pověz, u rarachů! V které chvíli stáří počíná? Kdo mu vrata otvírá, mdlý brachu?

V bdění přichází či ve spaní? Odkud vzniká, jak se dále šíří? A jak, že se Ořech nebrání, kde se brání leta Macků Jiří?

Nelízal bych ruce jako ty, nehleděl bych zpokornělým zrakem. Nečekal bych smrti mrákoty, nechtěl bych být haraburdím, brakem.

Pustil bych se na poslední lov pustil bych se po lese a stráni. Je-li pro mne cesta na hřbitov, nebude to cesta odříkání.

Na poslední slavný ještě hon! Ořechu, buď hodný svého jména. Nezahanbi přešlého dne sklon. Přehodím si flintu přes ramena.

Za mnou, hochu! Jde to do tuha. Ještě na lov, ještě v boj a ve vír! Dobrá rána vždy je zásluha. Navštívíme spolu panský revír!

Pokorných tvých očí je mi žel, dobrých tlap tvých, které mdlí a stárnou. Ořechu můj, čas je, abys šel. Zastřelím tě, brachu, za kovárnou!