A klasy vstávají a klasy rostou.
Je kosa ostrá též a pilní ženci.
Nic není hádankou, jen mysl míti prostou
a nezatemnit vlastní existenci.
Jsou hory, dálky jsou, a klasům nic to není.
Nač tázati se, komu vlastně rostou?
Je země, nebe je a klasům nic to není.
Ne, není bolestí: jen mysl míti prostou.
A klas dá zrní své, a zbude z něho sláma.
Jsou teplé úsměvy, je život krása sama.
– A zrní vyroste, a bude z něho klas.
Pak kosa ostrá zas, a zase pilní ženci.
Jen nezatemnit vlastní existenci.
A deštěm růží udusí nás čas –