XIX.

Píseň, která nedozpívána zazní znovu z půdy rozorané. – – Tenkrát bylo slyšet skřivana, cítil jsem, jak jarní vítr vane.

To jsme po hrázi šli s pantátou, řeka jak dnes valila se prudce. Neměl jsem v své hlavě Zubatou, chlapec chtivý, rozpřáhl jsem ruce.

Hlava byla také opilá, ale těžko nebylo mi jíti. S lehkostí jsem lítal motýla. Kudy šel jsem, všude plno kvítí.

Ale pantáta šel zadumán volnějším, než míval v zvyku krokem. Zadíval se občas v širý lán, jakoby už loučil se svým okem.

Mlčky jde a slova nemluví, meze v poli sčítá, stromy v sadu. Žvanil jsem; nu, mládí všecko ví. Zamyslil se, hladil sobě bradu.

Roztodivno bylo klacku zřít u hřmotného muže obrat náhlý. V modravé jsem dálce zahléd’ cos: Z jihu k nám to vlašťovičky táhly.

Poklid dal jim telegrafní drát. Otec hleděl dlouho mlčky na ně. Jako někdo, kdo chce s bohem dát, jako voják, který skládá zbraně.

Pousmál se, hlavou pokynul. Sevřel rukou moje mladé rámě. Klidně řekl – mrak se rozplynul – „Doletěly. Teď je řada na mně!“

Ale poslouchal jsem nedbale, poslouchal jsem, ale nerozuměl, zřel jen, že se vzbouzí ospalé, zřel jen, strom že jarně nějak šuměl,

děvčata že jarem zkrásněla, krev že v žilách probíhá mi prudčí. Život věc že lehká, veselá: stačí všechno sevřít do náručí.

Náruč tato odpor udusí, láska vzdá se, láskou přemožena. Všechno je tu, všechno vezmu si. Lásku, štěstí. Štěstěna je žena.

Pousmál se tiše pantáta. Proč by smutek odchodu mi zradil? Kráčel jak ten, kdo už nechvátá. Zamyslil se, bradu sobě hladil.

Dávno tomu: bože, tolik let! Na hřbitově vykopali dolík. Drn tam roste, hrob je samý květ. Ale proč dnes vzpomínám si tolik?