XIII

Zřídka se lov tak podaří. Zdravím vás, pane faráři! Nevím, co děsí vás, co vás tak mate. Zbloudilé ovečky před sebou máte.

Napravit jejich blud potěší mnoho dobrého pastýře. Važte si toho. Příbytek náš, ten trochu chudý je, a okny vítr fouká sem prudce.

Bůh šatí hůř nás než své lilije. – Co že tak hledíte na naše ruce? Pastýři dobrý, z dávných časů ještě vás poznávám po sladkém hlasu.

Spása i prokletí řine se se rtů; někdo do nebe, někdo jde k čertu. Pamatujete na ten hlad – boží či čertovo dílo? –

My šli jsme na dvéře zaklepat’, otevřít’ nechtěl nikdo rád, tož brali jsme, co bylo. Sem tam se pálilo. Pitvorný

hon počal vysoké zvěře. Na zámku jindy tak hovorný, proč že tak hledíte na naše dvéře? Konec vzal špatný tento lov,

což bylo dobré dle vašich slov. Nu, byl to tehdá hluk a křik, a vy jste vzdával bohu dík. Na stromech tehdy visely

vyzáblí lidé, hubené hrušky. – Na zámku tolik veselý, proč že tak hledíte na naše pušky? Kde lidé věsí se, hlavy se věsí.

My se tu ukryli v hluboké lesy. Pastýři dobrý, z vašeho stáda oveček několik účet žádá. Kázal jste ovšem, že je to hřích.

Vrchnost i poddané stvořil jsi, bože. Na zámku jindy samý smích, co že tak hledíte na naše nože? Toužíte k bohu, duše vy zbožná.

A chcem’ vám pomoci, jak vůbec možná. Strom sobě vyberte, kde se to stane. Oprátka hotova, k nebi se stoupá. Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,

velebný pane?