XIII.

Možno sníti také nad srázy, možno sníti za požáru čmoudu. Kreslím sobě pěkné obrazy. Panímámo, jdeme třeba k soudu.

Za potokem stoupá silnice. Kostelní věž hledí na nás s hůry. V pravo křížek, v levo vinice. Stoupám lehko. Jdu se zbavit můry.

Na náměstí okresní je soud. Každý hledí k němu jako k mračnu. Usmívám se; zde má končí pouť. K panu soudci takto mluvit začnu:

Slavný soude, tuto žalobu na svou ženu Marinu já vedu. Zneuctila moji starobu. Namíchala do vína mi jedu.

Starý piják dobře pozná chuť. Ženský úklad nemůže jej zmásti. Jiří Macků, řek’ jsem, ticho buď, ať myš neví, že se octla v pasti!

Nedopil jsem; jen jsem naříkal, že mi špatně, na lože si lehl. Usedla si ke mně. Viděl jsem: v očích jejích plamének zlý šlehl.

Znáte, páni, zlý ten plamének. Znáte dobře; mně je také známý. Je to ohlas zrádných myšlenek. Zabíjí se nejdřív myšlenkami.

Myšlenka se přerozuje v čin, dopadne pak se vražednou tíhou. Ležel jsem; krok slyším Marinin. Vyběhla ven, šeptala si s Říhou.

Neslyšel jsem slova; ale hřích horce dýchal z nich a ten jsem zočil. Zaklel jsem a s lože jsem se zdvih’, tiše s okna do zahrádky skočil.

A již zaměřil jsem do města. Opustil jsem jizbu vraždy, zrady. Jak se polekala nevěsta, mrtvý že moh’ skočit do zahrady!

Za potokem stoupá silnice. Mladistvým jsem krokem bral se vzhůru. Možno zpívat, možno těšit se. Je mi lehko. Zabiji dnes můru.

Jiří Macků nebyl nikdy lhář, krásnou larvu trhá zlému zmetku. Pohlédněte v její bledou tvář! K čemu ještě zapotřebí svědků?