Na nebi měsíc chladně svítí.
Je dlouho, nežli ráno vstane.
– „Má úcta, Vaše Excellence!“
„Má úcta, pane Eckermanne!“
„Jakž?! Země těžká, čas je nudný.
Klid olympský se zvolna ztrácí!“
„Já píši k básni o počasí
poslední hořkou variaci!“
„Chci nové verše své Vám přečíst.
– Jsem konservován, leccos umím!“
„Jsem, Excellence, velmi dojat,
ač zcela dobře nerozumím!“
„Zdá se mi, přec Vás schvátilo to.
A vaše tvář – což? – je tak bledá.“
„O řečích zápisky jsem ztratil,
mluvených včera u oběda!“
„Věc ovšem smutná!“ – „Excellence,
zápisky moje mnoho platí.
Pan Vilém Mrštík v dálných Čechách
začal nás... žel Bůh!... citovati!“
Tak chladnou nocí stíny chodí,
dva pyšné stíny beze žáru.
Wolfgang von Goethe s Eckermannem
se procházejí po Výmaru.
Zdvořilé řeči spolu vedou,
jež vyznívají ironií.
S grandezzou odstavených bohů
strašidel hrají komedii!