X.

Plamínek tvých očí neuhas’, chvíle jsou, kdy vyšlehává v plamen. Marino, máš tolik vábných krás od tvých vlasů černých k běli ramen.

Marino, máš uhrančivý smích, slovo máš, jež lichotí se, lísá. Chvíle jsou však, kdy v tvých objetích sladkost tvoje nenadále zkysá.

Dnes jsi hravější a smavější, a to právě zneklidňuje, trápí. Pod tou láskou sebe žhavější náhle vidím připravené drápy.

Kráčíš jizbou, zpíváš vesele, krok tvůj přes práh pošinul se lehce. Ale v naší jizbě setmělé veselý zpěv vesele znít nechce.

Proč jsem nepoznal tě tenkráte, když jsi stála u zahrady plotu? Poselkyní byla’s Zubaté. Otevřel jsem. Proto setmělo tu.

Dáváte si tajná znamení, píšete si neznámou mi řečí. V nejkrásnějším lásky zmámení cítím: číhá na mne nebezpečí.

Hledám, pátrám, kde je souvislost. Vše je náhle plno červotočin. Kde je kout, jenž setmělý je dost, aby v něm se připravoval zločin?

Kdyby Zubatá tě poslala k pápěrce, jež letí jako peří: jistě bys ji dávno vyhnala zastrašenou z této jizby dveří.

Ale Jiří Macků neuhne, chceš-li zápas, budeme se bíti. Jiří Macků hrůzou netuhne, dobře ví, že bude věčně žíti.

Jsi-li had, předejdu uštknutí, jsi-li šelma, nebojím se drápu. Jsi-li vrah, zbraň z ruky vezmu ti. Vidím dobře. Ještě lépe chápu.

Všelijaké hrál jsem o sázky. Proč bych dneska o svůj život nehrál? Marino, hráš lásku bez lásky. Pěkně hraješ; proč bych tedy žehral?

Nevěřím ti; ale nepoznáš nedůvěry v pantátově oku. Na stráži jsem; ale tato stráž nechvěje se. Nebojím se kroků,

které náhle zazní pokojem. Nebojím se tebe, naléváš-li do sklenice vína. Tich a něm hledím v zítřek jako v život zašlý.

Hledím, pátrám: kde je neznámé? Pro koho ten cizí plamen hoří? Čas je dlouhý nám, když čekáme. Nestojí snad někdo na nádvoří?

Neschoval se někdo v stodole, neukrývá ve stínu se stromů? Panímámo, šla jste na pole. Hledím, pátrám: s kým půjdete domů?