Není-li Vzkříšení jen slovem,
nadějí marnou není-li:
Vstaňte, o mrtví! My, kdož zovem’
se živými, jsme zbloudili!
Poznáváte-li rodnou zemi?
A pozná-li Vás rodná zem’?
Ó mrtví, nějak teskno je mi:
možná my živí nežijem’!
Možná, že žijem’ dny jen liché,
v nichž odumírá myšlenka.
Důvěrně šeptám v chvíli tiché,
než zasvitne zas jitřenka:
Je život všestranný a dravý,
života tempo překotné.
Je péče o fysické zdraví,
nám uniká jen nehmotné,
požitku unášejí vlny,
rekordů ve všem doba dnes.
Čím víc však křičí: život plný!
tím více roste z prázdna děs.
Ti, kteří mluví stejnou řečí,
kdes mizejí si v daleku
a propastí je denně větší
pout od člověka k člověku.
Není-li Vzkříšení jen slovo,
jak skeptik míní otrlý,
šeptání slyšte básníkovo:
Čas živé křísit, umrlí!