Vždy časně ráno smutna vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
– Hle, jak se houpá na čakanu
mých sedm smutných loupežníků.
Bůh nechce zřít však, co mne bolí,
vždy chlad a přísnost v jeho líci.
A chmurně hledí do údolí
mí nejsmutnější loupežníci.
Ty žárné oči dávno schladly.
Tak schladly, jako všechno schladá.
– Vy loupili jste, vy jste kradli,
a já vás měla za to ráda.
Vy líbali jste v ohně plání,
v hlubokých lesích, při vichřici.
Vy tančili jste do svítání.
– Proč věšeli vás, loupežníci?!
Já kvítí polní pro vás nesu,
vy ale k němu nevoníte.
Mám kapradiny z vašich lesů,
vy ale už jich nevidíte.
Jak vítr vaším tělem klátí,
já stojím mdlá a bez naděje.
– Když Kristus pán moh’ z mrtvých vstáti,
proč vám též toho nedopřeje?!
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích, při vichřici.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci.