Na alpském svahu ležíte tři roky.
Neuslyšíme pevné vaše kroky,
nezazní sálem jasný, zvučný hlas.
Váš úsměv zabil suverenní čas.
Tři roky spíte. Jas je, sněhy, deště.
Tři roky spíte. My, kdož žijem’ ještě,
upřeme oči na ten alpský svah.
Kolikrát byl jste v našich myšlenkách!
Kolikrát v těžkých cestách doprovázel!
Kolikrát s námi byl, a přece scházel!
Kolikrát jsme vás zburcovati chtěli
v radosti své, své hrdé pýše,
a kolikrát – to dím zcela tiše! –
kolikrát jsme vám spánek záviděli!