Žil v obci Václav Rejnar, zvaný Prorok, na Čertovce on bydlil, v čísle patnáct. Už jenom slabě naň se pamatuji: byl svárlivý a s málo kým se pohod’,
a poslední vždy v řeči mít chtěl slovo. Rád kázal časem a měl posluchače, neb s důrazem a přesvědčivě mluvil. Myšlenka jeho byla: přijde oheň,
ohromný oheň, který zničí obec. A oheň přijde, ježto starý Řehoř vždy v neděli se po kázání zpije. Napitý Řehoř, kuřák náruživý,
opičku půjde vyspat do stodoly, napitý Řehoř v slámu dýmku pustí, stodola chytne, stavení pak chytne, Sýkorů chytnou, Hřibů, celá obec
a nářek bude se skřípáním zubů. A pro ty řeči prorokem ho zvali. Den kterýs letní, jak dí pamětníci, veliká bouře z nenadání přišla,
hrom uhodil do Sazimova statku, než „švec“ jsi řekl, počalo tam hořet. Hasili marně, vítr mařil práci, chytaly střechy statků z prava, z leva,
půl obce, praví, při tom vyhořelo. A pamětníci líčí strašný obraz: plamenný jazyk, úlisně jak líže, oblaky kouře, valící se z oken,
chudičké zbytky, vynesené z ohně a nářek matek, štkání drobných dětí. Dí pamětníci, že zní v sluchu dosud dobytka bučení, jenž zůstal v stáji,
zří Doušovou, jak v oheň pro děti jde a střecha náhle sesouvá se nad ní. Ti modlili se, jiní zase kleli, jen Václav Rejnar hleděl nepohnutý
a skoro radost v jeho rysech byla. Své ruce zkříživ nepomáhal hasit, zřel bystře na vše: kterak řádí oheň, od střechy souseda jak chytá vlastní.
Myšlenku jedinou měl v těžké chvíli, ji opakoval hrdě: „Já měl pravdu!“
Cookies on Poetry Cove