Jsou svobodni, jak sami netušili,
než radost z toho zvolna utuchá.
A kocovinu cítí, kdož se zpili.
U živé vody sedí ropucha.
I za svobody vítr počne skučet,
i v státě vlastním poznáš tragiku.
„Čas není, brachu, připravovat účet...!“
Jak pošetile mluvil’s, básníku!
Druh po druhu jej vytahuje z kapsy:
spasitel po spasiteli.
Svítilnou posviť, k nápravě když sláb jsi,
o Diogene, starý příteli!
Hleď: podal účet, pohrávaje dýkou.
Já, nad vše já, vždy drsně zahude.
A ptáš-li se, co bude s Republikou:
„Buď bude naše nebo nebude!“
A moudří chodí s pokrčením ramen,
nemoudrý pověst marně pocuchá.
Moh’ by být někde živé vody pramen,
než u pramene sedí ropucha!
Vždy, Diogene, z nemoudrých jsi býval,
už nevyhneš se svému osudu:
když byla bouře, zpěvem vítal’s příval
vystrčiv nevčas hlavu ze sudu!