Ve chvíli katastrof, kdy v sázce všecko velké, kdy zločin úspěch má, kdy triumfuje křivda, v jednoho muže v osudové chvíli raça se vtělí.
Vojáka svého Prozřetelnost vyšle s tvrdými rysy, nebojácným okem. Meč vrahův, který prsou dotk’ se, padá z bezmocné ruky.
Maršále, chmurná byla vaše mladost. Vítězný Prušák po Paříži přešel v triumfu světu hláse, že se zdařil Attilův útok.
Vítězný Prušák province dvě urval a nad padlými stála v němém smutku ta Francie, již bohatýři zvali Francií milou!
A prosby slyšíc zdeptaného lidu, lup vidouc mrzký, tratoliště krve, zář vidouc požáru, si řekla Prozřetelnost: „Nepřišla chvíle!
Nepřišla ještě chvíle mého soudu, čas nenadešel konat spravedlnost, na vahách jsem, než, třikrát běda, zločin vždy volá nový!
Ať Sedan slaví si, ať vrhá v tvář mi zpupně: „Tak chci, tak káži, za důvod má vůle. Dokavad činem nestanou se slova, čekati budu!“
A chvíle přišla. Kdo se krve napil, v nezkojné žízni krev zas musí píti. „Děd potřel Francii; já ve Francii lidstvo“ – – vnuk řek’ si! – „potřu!“
Ve chvíli katastrof, kdy národ, lidstvo v sázce, kdy zločin úspěch má a triumfuje zloba, v jednoho muže v osudové chvíli raça se vtělí.
Sám nebojuje voják boží. S ním jsou i mrtví Sedanu i mrtví Mars-la-Touru, po boku žijících se bijí nezrození v rozhodné bitvě.
Na srdce Paříže, na srdce všeho lidstva když nejstrašnější útok vedl Kaiser, kdo dal Vám vnitřní klid, jenž v kruté chvíli děl: „Zvítězíme?!“
Ne, počtář nebyl jste, jenž provede svůj úkol, hráč ani hazardní, jenž o vklad velký hraje, ne maršál slavený, o něco byl jste více vy, voják boží.
V smrtelných úzkostech kdy Francie se chvěla a k Marně svět zřel s dechem zatajeným, ne osud Francie že rozhodne se, vida, než jeho osud,
bez záští, bez zloby, nevzrušen v krásné chvíli, ne mstitel národa jen, všeho lidstva mstitel, svým pevným okem měře protivníka, jak Bůh jste čekal
na chvíli jedinou a rozhodnou tu chvíli a couvaje, než nastane čas drtit, vy zřel jste klidně postup nepřítelův v panice pevný.
Ni dřív, ni později Váš nesměl zaznít rozkaz, ni dřív ni později čas nebyl přejít v útok, porážky svědkem měla býti Paříž dle vůle boží.
Zdráv buďte, vojáku! Ať čas je kterýkoli, z paměti naší gigantický zápas nezmizí, zápas, který Vámi vedl Duch proti Hmotě.
Zdráv buďte, vojáku! Ať hrubá síla věří, že zničí zítra, co šla rdousit včera, my pevně věříce, že věčný bude vítěz, zdravíme Ducha!
Cookies on Poetry Cove