Pak okno zůstalo už často otevřené.
A slunce svítilo, jasné a rozzářené,
a bylo pod mrakem, déšť jenom na spadnutí.
Pták nikdy neulít’, šel do své klece s chutí.
Leč kdysi hnulo se cos v ptačí dušičce.
Snad zpíval venku druh, snad přišla tesknice.
A křídla slaboučká tu nabývala síly.
A v oné podivné a jedinečné chvíli
pták náhle křídla zdvih’ a rozletěl se výš’.
– – Klec prázdná zbyla tu a ptáka neuzříš.