Den za dnem bylo to. Ne, důvěru že měli,
leč z jakés nutnosti kdys okna otevřeli.
A zapomněli pak, že hodina je ptačí.
Leč zřejmo bylo tu, že ptáku klícka stačí.
Ni chvíli obava, že z okna ven by ulít’!
On žral by z ruky rád, on rád by chtěl se tulit
k tomu, jenž věznil jej; v zajetí je mu blaze.
A jako včera šel, dnes kráčí po podlaze.
Zvedne se, snese se. Leč neračte se báti!
Až přejde jeho čas, v svou klec se krotce vrátí.