Smějete se? Čemu se tu smát? Ze zjevů že nejsem každodenních? Jako vdovec šel jsem světem rád. Raději jdu světem jako ženich.
Stařec povadlý a shrbený vysílen je minulými lety. Sehnut hrob si hmatá na zemi. Sehnu-li se, budu hledat květy!
Vše se ve mně znova rozvíjí. Cítím vonět z dálky svěží rozmarinu. Smějete se? Komu? Mně či jí? Nestarejte jen se o Marinu.
Nečeká ji sudba škaredá, očistec, by za živa se kála. V chladu stáří David nehledá Abigail, by sešlé údy hřála.
Mládnu stále: prchá Zubatá. Nesní se mi o zdvižené kose. V jaro své se vrátil pantáta. Co bývalo lepší, vrátilo se.
Opadaly mlhy, uzrál čas, mohu vidět jasně, jasně cítit. Život znám a mohu žíti zas. Nebudu se do propasti řítit,
ale půjdu kroky jistými cestou dobrou, dávaje a bera. Dobrá hvězda nocí svítí mi, zítřek dá, co nepřišlo mi včera.
Smějete se? Též se smějeme, s Marinou, když večer hovor vedu. Marino má, hbité hádě mé, neuštkneš mne: smích tvůj nemá jedu.
Boží vůle je to: jsem jí rád. Stařec, mohu žíti po junácku. Smějete se? Neradím se smát. Budete mít hovor s Jiřím Macků.
A ten umí různě hovořit. Jinak mluví, s Marinou-li stojí. Jinak mluví, nutno-li se bít. Rány dává, jež se těžko hojí.
Dupnu-li si, tož se zachvějí. Udeřím-li na stůl, vše se třese. Obejmu-li, budeš v naději. Marino má, chci tě: milujme se!
Cookies on Poetry Cove