Toť jednoduché: Spolu půjdeme
nad bystřinami, propastí a srázem.
Kapuji svoji někde najdeme
a za Kapují hynout budem’ mrazem.
A dívati se budem’ do mračen
a v nervech našich vzroste nová síla.
Nasypem’ růže v klín si. Přejde den
a přijde noc, jak od počátku byla.
A nebe bude zlé a vzdálené.
A nebe bude legendárně hluché.
Zeptáš se noci. A ta řekne: Ne.
A potom umřem’. Je to jednoduché. –
Ten drtivý mi stiskl prsa sen:
tak poníženou, slabou tak Vás zříti.
My spolu nešli. Hledím z duše ven.
Den zhasíná. A musilo tak býti.
Pro úsměv ženy nejsa narozen,
já ztroskotal. A Vy jste byla osud.
To potměšilý, tíživý byl sen.
Mám přece jen sílu: Hle, já žiji dosud!