VI.

Usedl jsem za dubový stůl. Myšlenka má se mnou usedala. Divno je mi: je mne jako půl. Ej, Marino, proč jsi se tak smála?

Věčně žíti; ale žíti sám? Jsem-li mroucím, jemuž smrt je blízká? Leta přešla; já si vzpomínám. Panímámo, po čem se mi stýská?

Syn mi umřel; potom umřel vnuk. Dcery moje daleko se vdaly. Dětských hlasů utich’ dávno hluk. Ticho v statku. Bůh ten příkaz dal-li?

Chladno doma, krb je vyhaslý. Bráti má, kdo chodil jako dárce. Macku Jiří, navždy nečas-li? Tvoje srdce není srdce starce!

Těžko bez ženy a bez vína, těžko bez zpěvu a bez radosti. Černým okem vábí Marina. Žil jsi mnoho, ale žil jsi dosti?

Nejsem hochem hlavy zmámené, který těká, který chce a nechce. Žízeň mám, chci píti z pramene. A kde žízeň, pramen najdeš lehce.

Na louce už někde vytryskne. Je tam tolik života a vláhy. Marino, tvé oko zablýskne. A kde touha, přijde žena záhy.

Za plotem se mihne zahrádky, zamihne se v oknu mezi kvítím. Marino, mně chce se nazpátky. Marino, co cítíval jsem, cítím.

Jsem jak jabloň, jabloň letitá, které jaro štědře květy dává. Jsem jak jabloň plně rozvitá, která mladší družky překonává.

V žilách krev mi ještě nestydne, nemalátní ještě moje smysly. Nepropadám smrti ošidné. Nehovořím hovor nesouvislý.

Z boží vůle budu znovu kvést, z boží vůle znovu plody dávat. Na mém statku příliš ticho jest. Ničeho se nechci odříkávat.

Počkáš-li dnes večer u plotu, poznáš, srdce že mi bije prudce. Smrti nepatřím; jen životu. Marino má, podejme si ruce!