K strnulým obrysům upínám zrak,
měsíce svit je ozářil chorý.
Za dvacet hodin mne vyvrhne vlak
na suché pražské trottoiry.
Kraj temný, vážný, ponurý
mne rozteskňuje náhle prudce.
Tragické, dojemné figury
už roztahují po mně ruce.
Domáčtí, krotcí cynici
do sebe příliš zadíváni.
Titěrní dneska hříšníci.
(Chraň Bože! Jejich povídání!)
Šílení knížek chrliči,
umdlené duše papírové...
– Nic na dně duše nekřičí
a žádný mrtvý nevyplove?
Vzduch chladný, horský, žádný hlas.
Klikatou, dálnou kráčím tratí.
– Za dvacet hodin budu zas
bez gesta tiše vysychati!