V dnech naší mladosti smrt byla čarovná,
jak triumf nad časem, jak brána budoucnosti.
Smrt mládí bývala rozkoší královna
a z hudby vášnivé nám nezněl chřestot kostí – –
To byla milenka vášnivá, plamenná.
Cos opojného představa ta měla.
My zdálky volali k ní: „Přijď, ó vzdálená!“
A muka trpěli, že zvolna přicházela.
Neb sláva budoucí mžik jeden vyrovná.
– – Kam odešla ta pyšná královna?
A kdo to přichází tě obejmouti?
Večer je deštivý a jak by podzimní.
Bolest se probouzí, však pathos není v ní.
Jen dojem máš, že padá cos, se hroutí – –