Bylo. A není. Bylo. Krátko.
Pac a pusu, Jezulátko!
Tvé dětské ručky, něhou pozlacené,
tvůj úsměv hrůzu hrobu nevyžene.
A svíčky, které se stromečků září,
ty nezapálí bledých, chorých tváří.
Cesty tvé slavnostní ozdoby
visí – což nevidíš? – nad hroby.
Nad hroby. Proto svíčky ty
mají tak tragické zákmity.
Nad hroby... To byla dojmu síla,
že i to teplo příkře promrazila.
Nad hroby... jsou hlasy, které prosí, –
což tvoje očka nikdy nezarosí?
Sníš, v hluboké a tiché závěje
že neseš s sebou teplo naděje?
Bylo. A není. Bylo. Krátko.
Pac a pusu, Jezulátko!