Val de Grâce před oknem. Už šero počíná,
šero, jež zvolna dotýká se všeho.
Kout stranou Paříže. A slunce zhasíná.
Ne Ludvíka to slunce Čtrnáctého.
Však dosud báň zříš nad tím mořem střech.
To parvenus jsou příliš pozdní doby.
Osudy marné, slabé, prosté ech,
dramata, která nepůsobí.
Hluk města zvučí-li a jeho horečka,
zítřejška dnešní štěstí nepřečká
a století ho nepoznají jiná.
Král slunce, dějiny, národů osudy.
Leč hledím-li já země na hrudy,
rád životy mám, jichž se nevzpomíná –