V ten smutný zimní den, jenž jeden soumrak jest,
kdy v mlze světlo mdlé se kmitá spletí cest,
v ten smutný zimní den, zrozený pro smutek,
jenž neklid pouze dá a z něho zármutek,
já jako obtížen mučivou přítěží,
vším kolem roztrpčen jsem přešel Nábřeží.
Básníku morosní, kritiku bručavý,
po Vás se stesklo mi v den onen bolavý,
tou cestou kráčeje, jak mnohý dávný rok,
jsem toužil uslyšet pomalý, těžký krok,
nad tokem Vltavy a v času plynutí
zahlédnout nedbalé na pozdrav kynutí,
být vzdálen intriky a dvojakosti lestné,
za slovy drsnými ucítit srdce čestné.
Než soumrak míjel dál, rozplizlý, slizce měkký,
byl den zas sychravý a nikdo podél řeky,
ač oči hledaly, tou mlhou osleplé,
ač srdce hledalo, toužící po teple.
Marně jsem tudy šel. Cítil jsem nanovo
mučivou přítěž svou, dnů rmutných olovo,
a ze své illuse a ze své naděje,
že potkám kohosi, se tvrdě vzbouzeje,
opakoval jsem hlasem tišším, tišším:
Nepotkám. Neuzřím. A mrtvých neuslyším.