V těch verších parfum ležel zakletý.
Jej necítil jsem tehdy před léty.
Dny přešly přes ně... a dny byly klam.
Poklony... výsměch... já si vzpomínám!
A teď ty verše vydaly svůj dech...
dráždivě voní... bouří po letech...
Vzduch krve, hořkost, zloba churavá
v románu trpkém zase povstává,
má určitost svou, která zaleká,
a přesný akcent bídy člověka.
Po letech vzbouří krev mou sloka klatá.
Ano: toť vůně; ale jedovatá.