Tady jsme. Dobrá. Stromy se tu šeří.
Při chůzi noha často sveze se.
Noc bývá dnem... těm pouze, kteří věří.
Nám hříšným lidem smutno po lese.
Balvany v řece bizarně se choulí.
Na refrain jakýs myslím daleký:
Mí drazí, ano, trochu vzpomenou-li?
– To chladný vítr vane od řeky.
A po tmě náhle oživují stromy.
Ne, nemáš strach, však přece teskno ti.
Nějaký stesk: stesk prudký, podvědomý,
bouří ti v srdci. Co jej ukrotí?
Kdos jde jak přízrak zvláštní, fantastický.
–- „Pochválen Ježíš.“ Řku: „Až na věky!“
Jediný tvor, oh, jediný tvor lidský!
– To chladný vítr vane od řeky.
Tož tedy sám... a buďte bohu díky.
Od hluku všeho už mi bylo mdlo.
Tak dlouho měl jsem se strašidly styky,
až změnil jsem se sám pak v strašidlo.
Nad vrchy měsíc zaleskl se bílý...
sám... zachvěl jsem se náhle bezděky...
A zbylo dost ti na samotu síly?
– To chladný vítr vane od řeky.