Proud teď se valí. A tak dravý proud,
že břehy rve, že kus země trhá.
Proud, jehož cíl je těžko uhádnout:
bere a dává, s břehu na břeh vrhá.
Jaký to život, jaký okamžik!
Jak bahna náhle nucena se hnouti!
Jak dravý živel do zátoky vnik’!
A jakou kořist vidíš v dálku plouti!
Byl zlobou proudu stržen kdesi most,
loď rozbila se, trochu prken zbývá.
Klid zátoky je dávná minulost:
vše temně hučí, burácí a zpívá!
U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní?
A je to možno, že by tak se žilo?
– Buď tedy zdráva, svatá povodni!
Buď zdráva nám a vykonej své dílo!