V komoře rezaví po něm už zbraně.
Ptáci se nevrátí do prázdných hnizd.
Na štíhlých topolech, v mdlém smutku pláně
zežloutl, povadl každičký list.
– Každičký list! –
Dvůr teď je zakletý, všechno tu čeká.
Pes v budce schoulen je, nechce se hnout.
Jen černá kočka, ta síněmi těká,
v očích má jizlivých poslední soud.
– Nejhorší soud! –
Po žluté trávě kol potoka kráčí
stařečků šedivých utichlý pár.
Matka, ta rukama láme vždy k pláči,
a otec kývá jen, vyhas’ už žár.
Bez konce zmar.
A všichni čekají: jestli se vrátí!
Les jak se rozšumí, rozštěká pes!
Všechno jak procitne, co chtělo spáti!
Slunce se rozzáří, zaplaší děs,
šílený děs!
Matka však ruce své do prázdna vzpíná
a otec hlavou svou lítostně kýv’.
Nikdy už, nikdy už neuzří syna,
nikdy už nebude, jak bylo dřív.
Nad štíhlým topolem černá se mrak.
A kočka plíží se, jizlivý zrak,
vítězný zrak!