A řeknou mi: My sníme též, ač plaše.
A máme též své naděje.
Chtít? Nesmíme. Je musit sudba naše.
Leč snad se někdo usměje
na lid, jenž dlouho na ten úsměv čeká,
svých povinností vědomý – –
Po tvrdých dnech snad přijde chvilka měkká,
kdy řekne: Tebe líto mi.
Cíl leká nás. Co odvahou zvou mužnou,
nám dobrodružnost, úžas budící,
my s mošničkou svou jdeme za almužnou.
A by ji nesla, máme pravici.
Bez síly k záští, beze síly k lásce
své břímě vlečem. Cesta dlouhá je.
Hra hraje se a víme: My jsme v sázce!
Mdle tážeme se: kdo nás vyhraje?
Nepřipraveni. Bez vůle. A slabí.
S nadějí jdeme jedinou:
Že ironický osud šetří baby,
když v boji muži zahynou.