Po polednách. Chtělo by se spát,
únava mne objímá a zmahá.
Té, jež číhá, snad se nechceš vzdát?
Nepoznáváš zákeřného vraha?
Ruce klesly, práce už jsi syt.
Líně tvé se přimhuřují oči.
Myslíš si, že před ní jsi tu skryt?
Než se nadáš, náhle na tě skočí!
Na zahradě zelený je drn.
Na nebi zříš bílé mráčky plynout.
Macků Jiří, buď jen opatrn!
Konec značí sobě odpočinout!
Letní slunce budí únavu.
Vůně květů mámí, hmyzu bzukot.
Macků Jiří, neseď u splavu.
Uspí tě ten jednotvárný hukot.
Braň se, nepusť života ni píď,
neustupuj; chtěla by vždy více.
Nepoddej se proudu; v něm je síť
zákeřné a lstivé ukrutnice.
Dýmku spíše dobře nacpi si.
Zahalí tě do obláčků dýmu.
Dýmáš. V dýmu čísi obrysy.
– Jakou návštěvu to mají Zimů?
Přes plot až sem slyšet dívčí smích.
Samý žert a samé laškování.
Pleť má bílou, krásná je jak hřích
„Marino!“ teď zavolali na ni.