Neuměl jsem mluvit nad hrobem,
nevím také, zdali mrtví slyší.
Pouze vím, že za bouřlivým dnem
přijde klid tím slavnější a tišší.
Neumřelo nic a nestoná.
Nedozněly, nedozní tvé kroky.
Nestažena dosud opona.
V trávě mokré pozorujem’ mloky.
Brouzdáme se křovím, houštinou,
pevný krok a oko, které zvídá.
Promlouváme s horskou bystřinou
a ta dravé verše napovídá.
Jak to kape s naší kapuce!
Jak to voní v horském lese v dešti!
Jaký úsměv v těžké tragice!
Jak ta hlava rytmy přímo třeští!
Žijeme a třeba byl to bol.
Žijeme a přijímáme úkol.
Probíháme lehce vrch a dol:
Žije, roste, vzpíná se vše vůkol.
Rodná země! Děti Polabí
opojí se drsnou horskou chutí!
Nás i tebe touha vyvábí:
Aneb všecko, aneb zahynutí!
Neumřelo nic a nestoná,
dokavád jen jediný z nás žije.
Nestažena dosud opona,
dosud patos zní tu tragedie,
dosud oko září, zní tvůj smích.
Nedozněly, nedozní tvé kroky.
Deštivý den, kapky na větvích.
V trávě mokré pozorujem’ mloky.