Oh, jak je zvláštní lesy jet,
kdy poslední pták utichá,
oh, jak je zvláštní rozumět
vzdechu, jenž v houští zavzdychá!
Jaký to klid v tvé srdce pad’,
veliké porozumění.
Ovívá horké spánky chlad,
konejší barev ztlumení.
Na místo hluku tichá řeč
moudrosti plná, pokory.
Na místo lidí vážný klid
borovic ztichlé obory.
A možno klidně kynouti
těm stínům noci, které jdou.
A třeba raněn, splynouti
s nezranitelnou přírodou.