Neslyšet hlasy, jenom jakýs šepot. Vše jako flórem je tu zastřeno. Tlumený pouze možno slyšet repot. Po Čechách, žel, vše příliš tlumeno.
Nevidět činů, teskno vane z všeho a co děj se co děj, není odporu. Čekáme. Na co? Jeden na druhého. Šeptáme dále. O čem? O vzdoru!
Raněný k smrti příliš malým časem, reflexem doby k smrti zoufalé, výmluvným dnes bych nechtěl mluvit hlasem k době, jež smysl má jen pro malé.
Ne, mluvit ne, kde nestačila slova, ne varovat, kde nikdo neslyší, Jen v širé zemi zasít zuby dračí, jen vznítit bouři, jež se neztiší,
očistnou bouři nad svou zemí rodnou, jež odnesla by nános století. Očistnou bouři, bouři zdravou, plodnou, jež život je a jež je rozpětí.
Než den je tichý: mrtvá leží pole, nesměle stín se plouží přes lada, nesměle slunce hřeje stráně holé a nesměle pak večer zapadá.
Než noc je tichá; omrzele zívá na mdlé to sémě, jež jsme zaseli. Zem’ mrzne tiše. Mrazí tma, jež splývá s výkřiky zoufalého veselí.
Den tichý, noc a nejistota hubí. Jak šťastnými být, jsme-li nejisti? Přinesou plody někdy dračí zuby a přijde bouře, která očistí?
Neslyšet hlasy, jakýs šepot pouze. Nevidět dramat, ve všem komika. Vykřiknout chtívals’ v mladé kdysi touze; hlas v hrdle selhal, výkřik zaniká.
Zaniká v polích, němých bez útěchy, zaniká v tobě, město, Saharo! V chladu a mrazu leží mrtvé Čechy a nedočkavě čekáš na jaro...
Cookies on Poetry Cove