Úhledný západ dloužících se stínů.
A jediný z nich tebe nezleká.
Les šumí tiše: Až si odpočinu!
A potok bublá: Cesta daleká!
Kavalír štíhlý, nebojácný v lásce,
krom soumraku si více nežádá.
A šeptá-li cos galantně své krásce,
zní nadějí to: Slunce zapadá...
Ovečkám, hnaným pastýřem, je blaze.
Tak spokojeně hledí na tebe.
A stromy, které rostou na obraze,
ty očividně rostou do nebe.
To není jistě večer pro tragika,
jenž pád nám sugeruje Titanů.
A slunce, které zapadá, ti říká:
Buď klidný! Zítra zase zaplanu!