Největší legraci v naší vesnici
dělával Troník se svou Tronicí.
Ale teď pomalu bavit to přestává:
byla to přece však výborná zábava.
Že nosí sukně on, všichni to věděli.
Muži jak vosy se na něho sletěli.
„Poslouchej, Troníku, co se to povídá:
tvá žena denně prý třikrát ti bití dá.
Ty prý ji posloucháš jakoby na drátku.
Zkrátka, prý rovný jsi božímu hovádku!“
Troník se rozčertil, dupl si, rozkřik’ se:
„Kdo tohle myslí si, klame se velice.
Já v domě pánem jsem, kdo tomu nevěří,
ať jenom dneska mne provodí k večeři.
Jak ženě zahraji, může pak uhlídat.
Vsi celé bude pak dlouho to povídat!“
Sedí se, hovoří. Venku se sešeří.
Troníku,“ kmotři dí, „pojďme k té večeři.“
„Počkejte okamžik, však tě to nespěchá!“
Ale sbor sousedů Troníka nenechá.
Troníček zdvihá se, jakoby k popravě.
Pomalu rovná si čepici na hlavě.
Pomalu domů jde, stokrát se obrací.
Mají to ve vsi s ním velikou legraci!
Na prahu stavení Troník jako úkropek.
„Kohos to přivedl?“ začíná výtopek.
Ostatek slyšeti už jenom za dveřmi.
Troník je zase bit, věř nebo nevěř mi:
za ránou rána jde, pohlavky přiletí.
Troník se přikrčí, počíná brečeti.
Největší legraci v naší vsi
dělali Troník s Tronicí.
V Altdorfu až tyhle scény znali,
s naší vsí je často přehrávali.
Teď už však bavit to přestává:
omrzí každá zábava.