Až budu jednou zvadat
a potáhne kol stín!
A padat, padat, padat
do hlubin!
Má duše volně vzletí
daleko nad světy.
Věčnost jí bude zněti
v ústrety.
Vrátí se dum mých příval,
sny moje – vyhnanci.
I ta, jíž rád jsem zpíval
romanci.
Vše procítím zas čistě,
svých vášní hárání,
vlas uvidím tam jistě
havraní.
Tvář uzřím (usmívavou)
za světů hučení.
Potáhne zas mou hlavou
nadšení.
Cos zalká. Vání chladné,
tajemný táhne stín.
Oh, až má duše padne
do hlubin!