Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,
své chladivé a vyčítavé hříchy.
Své ironie potměšilý chlad
a lstivý humbug znavené své pýchy.
Tři panny tančí v pláni zelené.
Tří pannen těla touhou mdlou se chvějí.
Co mračen víc se zase přižene,
poslední zvony v dálce vyzvánějí.
Tří stínů rysy za noci se chví,
tři marné stesky za noci se hlásí.
Hledání sebe, paskvil přátelství
a věčná touha chimerické krásy.
A jak by někdo ruku v čelo klad’,
jak glossoval by bolestně mé smíchy.
Už vše bych mohl těmto lidem dát,
i lstivý humbug znavené své pýchy.