Už byla půlnoc. Tanečníky
dráždila touha porvat se.
– Na chvíli vyšel od muziky
načerpat vzduchu v zahrádce.
Zněl smích i šepot v jejím šeru.
Pár mnohý vyšel ze síně.
– Šel rozmrzelý, beze směru
až k ruzýňské šel výšině.
Měsíčná noc. A vrchol léta.
Po údolí v dál rozhlíd’ se.
On, který viděl kus už světa!
A teď ta malá vesnice!
Měsíčná noc, jež má své sliby.
Měsíčná noc, jež otráví.
Z dáli se zdá, jak kynuly by
vzdušné a krásné postavy.
A zdá se mu v té noci léta:
jsou jeho dálné planiny.
Krásnější nežli Tonka, Běta
jsou vzdálené ty vidiny.
A zcela jasně vidí v dáli
končiny krás tak mámivých.
Budovy krásné, krásné sály.
A dupárna ta Šedivých!
Vše lepší je v té noci bílé,
dráždivé touhy nitrem chví.
O nové blouznit počal síle,
o netušeném bohatství.
A přeludů říš dál si tvoře,
zřel vše, co mlhou schováno:
Tam moře, země, země, moře.
To vše mu bude poddáno!
Stál opitý tím náhlým jasem,
zřel důvěřivě k obloze.
Z daleka zněla muzika sem
tak směšně a tak uboze!