Noc temná kolem mne. Vás Olympu svit chová.
I v tom je děs.
Jsem smrti memento; dím dnes k vám vážná slova,
já, Thersites.
Jsou chvíle osudné, kdy pyšný poseur cítí
pod skepse dotekem:
Titanem nebyl jste, Titanem nemoh’ býti.
– Ó, buďte člověkem!
Duch chmurný, nečistý, Vy kamsi v temno jdete
svým záštím štván.
Egypt jste opustil, však, myslím, nenajdete
svou zemi Kanaan.
Jsou chvíle osudné, kdy pochyby se vznítí.
Vidíte v mžik:
Na troše papíru jste založil své žití,
na troše polemik.
Noc přijde bezsenná. Vás míjí spánek klidný.
Zjev plný tragiky:
Noc přijde bezsenná. Vy věda, jak jste bídný,
dítě: Jsem veliký.
A ráno zášť Vás v dál zas bude štváti.
Bled jdete k posám svým.
Já, Thersites, bych moh’ Vás litovati,
– nebýti svědomím!