A srdce-li je zabolí,
učiní lidé cokoli.
Ten bolesti své škaredé
v daleké kraje ujede,
jiný se rozhod’ pro sklenku
a jiný střílí milenku.
Než rána ránu nezhojí.
Seď, radím, v temném pokoji!
Když tma a tma a ticho je,
z tmavého tvého pokoje
jak daleko je do světa!
A temnota jak zaplétá
do nezvyklých tě reflexí!
Před slovem, zvukem utek’ jsi.
Když tma a tma a ticho tu,
skoro jsi unik’ životu.
Ne herec, divák už jsi jen
od sebe sama oddálen.
Jak malicherným se ti zdá,
co chvíle bere a co dá
a kterak více znamená
nicota hmotně viděná!
Je život ruch a shon a hluk.
Než v tmě té lepší muka muk
než ono mrtvo bezhlasé,
jež obklopí tě, vtírá se.
Tvou bolest lidé nezhojí,
slov výmluvnější ticho jest.
A břemeno-li těžko nést,
seď dlouho v temném pokoji!