Kdo přímo šel, ať pokoutně se vkrádá,
ať stud mu věc je neznámá.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.
Nechť tato značka hanbu vaši říká,
věčná a proklatá,
potupná jako značka galejníka
vpálená od kata.
Nesmazatelná připomínka mučí,
vzpomínka lží, svědkyně zrad.
V noci ať šeptá, ve dne hluku hlučí:
„Bil jsi se jedenkrát!“
Ne útěchou, ať spíše bolestí je,
jež večer lože postele.
Ať hadem syčí a ať vlkem vyje:
„Prchl jsi zbaběle.“
O čistém mládí nehovoř si denně.
S pohádkou končí už.
Tu útěchu přát možno kleslé ženě,
jí nemá kleslý muž.
Ne na jiných, to na sobě je zrada,
již tvrdýma mstím rukama.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.