I děvka prodajná bez studu, bez hrdosti
má v zašlu skrytý kout.
A tváří v tvář potupné přítomnosti
si může časem vzpomenout.
A v hanbě své, jež cestou na ni stříká
a po půvabu půvab rve,
jediné slůvko z přešlých snů si říká,
snů z doby mladistvé...
A slůvko činí přítomným, co bylo,
a nepřítomným to, co jest.
To slůvko kal jakoby očistilo,
vrátilo hanbě čest.
A dívka prodajná, jež kde komu se dává
a nemá vlastně už co dát,
„Já milovala,“ sobě předříkává.
„Já milovala jedenkrát!“
Toť okamžik, kdy minulost se vrací
a mluví náhle mlčící.
Pak přijde večer. Svěsí křídla ptáci,
a holka zas jde ulicí...