Vy, již jste vzdáleni, vy, již jste v cizím kraji
dnes, zítra, ještě mnoho dnů,
vy, jež hluk nevítá, k nimž davy nejásají,
vy, kterých možná neshlédnu,
když bitva utichla, poslední bojovníci,
když každý vrací se, poslední vzdálení:
jak často na vás vzpomenu si snící,
a rmut se mísí do snění.
Vy zříte jenom běl a krev snad v této běli
a sníh a sníh a sníh a sníh.
A snad vám připadá, že na vás zapomněli,
rekové plání sibiřských.
Vy zříte jenom dál a dál to celých světů.
V tu dálku zříte sklíčeni.
A snad vám připadá, že radost ochladne tu,
vyprchá časem nadšení.
A než se vrátíte, že vše, co krásné, mizí,
neb vrátíte se poslední.
Až domů přijdete, že budete jak cizí,
hrdinství též že zevšední.
Ó, chvíle, neprchej! v tu chvíli chtěl bych volat,
a pro vás zastaviti čas.
Žár v srdci planoucí, ten nesmí doplápolat,
vyhasnout nesmí v očích jas.
Okno jsem otevřel a slyšel: Praha jásá.
A hlavu vyklonil jsem ven.
Je chvíle opojná, vše vzrušení a krása,
a přec jsem zamyšlen.
Ti, které vítají, si dobře vysloužili
ten jásot, který hřímá k nim.
Leč slzy, které oči zarosily,
platí vám vzdáleným.