To jarní bouře byla a měla kouzlo jar.
To ze všech darů mládí byl nejkrásnější dar.
V tom chaotickém zmatku byl cílem každý jist:
společná byla láska, společná nenávist!
Dohřměla bouře ona, jak vždycky dohřmívá.
Ta hlava byla lysá, ta lety šedivá
a rozešly se cesty a býval na nich prach...
A zbyla stopa bouře jen v tichých vzpomínkách.
A moudří lidé řekli: jakoby nebyla
vzdálená bouře jarní, jež hlavy zbláznila.
Mladistvá hloupost pouze, dost celkem nevinná!
– Dál žije zašlé dotud, dokud se vzpomíná!
Ta láska plála ještě, jež v mládí zaplála,
ta nenávist tu byla a pouze čekala:
snad rok a možná roky a možná lidský věk!
Kéž muž to může říci, co mladík nedořek’.
To jarní bouře byla a měla kouzlo jar,
leč dočkati se posléz je nejkrásnější dar,
ta láska plane ještě, jež v mládí zaplála,
a nenávist ta stará, hle, ta se dočkala!