Ta vášeň dohřměla, ta touha povadla!
Jsou v pustém sále tom rozbita zrcadla...
Už těžko nyní říc’, kdo ruku na ně zved’!
Žár plál v nich mladých těl, lesk skvostných toalet!
A zmizel orchestr, jenž tóny bouřné hrál...
Vzal každý nástroj svůj a kráčel o dům dál.
Žert, smích ten dávno zmlk’, v tmách sténá nyní sál!
a v smutnou náhradu jen vítr v okna vál!
Kdy splanou lustry zas, v tón hudby, v šum a v chvat?
Kdy touha zahárá a vášní budu jat?!
Má duše pustý sál, neb touha povadla!
Květ leží pošlapán... Rozbita zrcadla!