Dům v jednotvárné stojí řadě,
vzezřením ztísňuje a chladě,
a všední, otřelý má vzhled.
A každý detail napovídá,
že stoupá chudoba v něm, bída
po sešlapaném schodišti.
A zdá se, že dům tísní střecha,
kus smutku že v něm každý nechá
a s radostí se nevrací.
Než genij hloubavý a bdělý
ze svého okna vyhlédne-li,
jak promění se tento dům!
Jak vypne se a jak se vztyčí
nad sousedy své trpasličí.
Dům světla vidíš před sebou.
A z jeho kontur mluví síla.
Věčného sobě vědom díla
jak maják osvětluje noc.
A lekejte se nebo hrozte!
Dům roste, dům až k nebi roste,
váš bezděčně s ním roste duch.
Rozdíly všechny smažte, sražte,
před domem tím však sebe tažte:
čím svět, jenž ztratil genia?
Popřete světlo podle chuti.
Přiznáte, neb vás dům ten nutí:
Duch roste výš a křídla má!
A zkřivte soud dne, který plyne,
myšlenka přece nezahyne
a ohně neuhasíte.
A zkřivte si soud historie!
Myšlenku nikdo nezabije,
myšlenka žije, musí žít!
Dům vždy se z řady domů vztyčí
v ulici mdlé a trpasličí.
Ten světla dům, dům geniův!
V něm pro vás září, pro vás hoří
a pro vás boří, pro vás tvoří
oddaný dělník Staletí.
A jeho světlo s vámi chodí
a jeho světlo osvobodí,
když za vámi svět hyne v tmách.