Stín dávné doby v duši mojí vstává.
A svoji ruku ku výstraze zdvih’...
Mne každé slovo raní do krvava
a uráží mne frivolní Váš smích.
Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil...
(Slavnostní průvod, vzadu pepíci!)
Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil,
a všechny zahrál tóny kvílící...
Na dávný výlet, na mech dálných lesů,
na slova, v nichž vřel dávné lásky klam,
teď v době mlhy, ocúnu a vřesu
já roztržitě sobě vzpomínám!
A dávný obraz v duši mojí vstává.
Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’...
A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává,
a maně slyším frivolní ten smích.