A míjel řadu domů mlčících.
Až k Jehovovi snové jeho letí.
V tom dupot krůčků zněl a dětský křik a smích.
Tu sklonil hlavu svou a řekl si: Dům dětí!
Před prahem domu zadumaný stál:
„Zatratíš jednou město hříchu, Pane?
Těch dětských hlasů směs kéž bysi netrestal,
ty tváře zardělé, ty vlasy rozcuchané!
Vy děti v moldánkách, vy rozesmáté,
vy bledolící a vy baculaté,
vy příliš plaché a vy urputné –
víc, nežli kdo z nás odpoví, se ptáte,
kam nedojdeme už, vy utíkáte.
Znám tolik věcí. Proč váš osud ne?“