Hlas, který mluví, dozní bez ozvěny,
meč, který řinčí, druha neslyší.
Sten, který slyšet, nevyvolá steny.
Proklatá země! Vždy se utiší!
Klas není sám. On klasu bratře říká,
a vrch se k vrchu druží v pohoří.
Květ tvého stesku baví botanika.
Proklatá země! Nikdy nehoří!
Jdeš. Věčně jít. Je mrtvo tak a dusno.
Čekati marno, vzpomínati hnusno.
Jít. Věčně jít. Kdy „dosti!“ řeknu si?
Sám! A vždy nucen zápasiti za tři.
Sám! Bez sester a, běda, beze bratří.
Prokletá země! Dusí. Udusí.