Byl otec hýřivý, jenž všechno utratil:
čest, víru, čistou krev a prestiž svojí moci.
Měl syna hodného, jenž roven otci byl.
Čest, víru a tak dál... byl prostě roven otci.
A dědic dvorů těch si neleh’ do růží.
Neb dojem tragický vždy dvoru zůstal věrný.
Ten, kdo vše promarnil, žil nyní v podruží,
však nový majetník mrak dosud vídal černý.
A zbyly po zašlém podivné ozvěny.
Na veském hřbitově náhrobní kameny
čekaly s důvěrou: je krajina to chorá.
Podruhův kretének, jenž scesty hovoří,
chodí teď zádumčiv po tichém nádvoří.
A blbě blekotá: Bí... Bí... Bí... Bílá Hora.